Sklenobýl bezlistý ( Epipogium aphyllum ).
Skvost lesních orchidejí, co nosí bradu nahoru.
Z latinského rodového názvu epipogium ( epi = na, nahoru ) a ( pogon = brada ), znamená bradou ( pyskem ) nahoru. Aphyllum ( a = bez ), phyllon = list ), bez listů.
Obr.1 Sklenobýl bezlistý ( Epipogium aphyllum ) detail květu .
Snem každého milovníka orchidejí je spatřit a najít voskově vyhlížející a v přírodě velmi nenápadný sklenobýl bezlistý. A to na současných, anebo ješte lépe historických lokalitách. Tato lesní orchidej je však natolik vzácná, že ji v přírodě spatříme velmi zřídka, protože roste jen výjimečně na některých místech ČR, kde i donedávna byla považována za vyhynulou.
Plánování nebo načasování nalezení této orchideje je velmi těžké. Díky svému nepravidelnému kvetení a rozmnožování se jí také říká orchidejový duch ( Ghost orchid ), neboť na místě, kde jsme ji jeden rok spatřili, po řadu let až desetiletí nemusíme najít vůbec. Proč ? ...To si uvedeme v textu....Já to štěstí podvakrát měl a své dobrodružné cesty za sklenobýlem jsem uskutečnil díky dávno osvědčeným a prověřeným lokalitám z řad členů Orchidea klubu Brno. A tím zkušeným je především náš kamarád, velký nadšenec a fotosběratel botanických skvostů a orchidejí Československa Ing. Vladimír Nejeschleba z Olomouce, kterému za všechno děkuji.
Obr.2 Mezi porostem šťavele kyselého ( Oxalis acetosella ), v porovnání s drobným hmyzem.
Areál rozšíření zaujímá Eurasijký kontinent. V Evropě od Skandinávie po Mediterán, od Atlantiku do evropské části Ruska, Malé Asie, Krymu, Kavkazu, dále přes Sibérii až po Sachalin, Čínu a Japonsko.
V ČR se dříve vyskytoval roztroušeně v příhraničních horách a podhůří. Vyhynul v Českém středohoří, Šluknovské pahorkatině, Frýdlantském výběžku, Ještědském hřbetu, Jizerských, Orlických a Doupovských horách, Podkrkonoší, Tepelských a Oderských vrších. Nyní se vyskytuje ojediněle ve velmi malých populacích na Šumavě, Krakonoších, Hrubém Jeseníku, Bílých Karpatech, Chřibech, a okolí Brna ( Drahanská vrchovina, Moravský kras ). Na Slovensku roste v ,,početnějších,, populacích v Západních a Belianských Tatrách, ojediněle v Nízkých Tatrách a Slovenském ráji .
Sklenobýl je obligátní sciofyt, to znamená, že je vázaný výhradně na vlhké stinné lesy s nevýrazným bylinným patrem. Roste zejména na kyselých, ale i na zásaditých půdách vápencových oblastí, na mechatých místech, napadaných vrstvách listí, či jehličí, náplavách štěrků a různých sedimentů, na vlhkých stržích nebo mezi tlejícím dřevem. Často v horských zastíněných a vlhkých údolích, okolo pramenišť, potoků a bystřin. Výhradně však v bučinách a jehličnatých lesích jako je smrčina a jedlina.
Obr.3 Několik desítek rostlin rostlo v hromadě bukových větví a listí.
Ontogeneze sklenobýlu je velmi složitá. Klíčení rostliny při pohlavním ( generativním ) rozmnožování od semene prochází složitým ontogenetickým vývojem a než se vytvoří korálovitý oddenek, trvá to zhruba 10 let. Avšak vegetativní ( nepohlavní ) rozmnožování, které nad pohlavním u sklenobýlu převládá, vytváří tenké a dlouze větvené podzemní výběžky, podobně jako u korálice trojklané (corallorhiza trifida ), na kterých se vytváří hlízkovité útvary. Ty po oddělení vytváří nové oddenky, podobně jako u klíčící rostliny, a proto sklenobýl často roste v početných skupinách. Ty pak vytvoří květonosné lodyhy, které vyčerpají všechny zásobní látky oddenku a ten odumře. Tím pádem se to celé opakuje a na lokalitě řadu let žádný sklenobýl nevyroste.
Sklenobýl také patří mezi rarity evropské orchideoflóry, už podle názvu ( epipogium = bradou vzhůru ). To znamená, že se při rozkvětu nezkroutí semeníky, zůstávají v původní poloze a tím nedochází k tzv.resupinaci. Květ tak zůstává obrácený, nepřirozeně pyskem nahoru . Nýbrž u většiny ostatních druhů orchidejí k resupinaci dochází a při rozkvětu se květ na semeníku zkroutí o 180°, čímž je tak přirozeně pyskem směrem dolů.
Sklenobýl je orchidej zcela bez chlorofylu. Po celou dobu svého vývoje je závislá na mykotrofní výživě (získávání živin z půdy prostřednictvím houbových vláken). Voskově vypadající vzhled bledě žlutého, bělavého až narůžovělého zabarvení. Lodyha má 10 - 20 cm výjimečně i vyšší, přímá, dutá, lysá, shora načervenalá až nafialověle průsvitná. Listy jsou zakrnělé, vytváří jakousi průsvitnou pochvu. Květenství je chudé, obrácené nahoru, skládá se ze 2 - 4 - 8 květů , okvětní lístky jsou bledě žluté až bělavé barvy, nevýrazné ( banánové ) vůně. Pysk je vroubkovaný, bělavý, trojlaločný , obrácený vzhůru a stejně dlouhý jako okvětní lístky. Prostřední lalok je zašpičatělý až eliptický, bělavé barvy. Postranní laloky jsou malé, vytváří jakési uši vystupující dopředu. Na pysku jsou bradavičnaté, řádkovité útvary syté fialové barvy. Semeník je až 1 cm dlouhý, vejčitý, žlutavý , nachově čárkovaný, až tečkovaně skvrnitý. Ostruha je vakovitá obrácená nahoru, přiléhá k pysku fialové až načervenalé barvy. Sloupek je žlutý až 5 mm dlouhý, s prašníkem na konci. Druh bývá variabilní pouze v barevnosti a výšce rostliny. Plodem je tobolka.
Obr.4 Výsledek vegetativního rozmnožování v početné skupině.
Hlavním opylovačem sklenobýlu je chráněný čmelák hájový ( Bombus lucorum ) a jemu příbuzné druhy. Neohrabaný hmyz je na obráceném květu vzhůru trochu zmatený. Když najde ostruhu a zasune sosák, kde nenajde žádný nektar, neboť jsou květy šálivé, chce přirozeně odlétnout. Otře se přitom o sloupek, přičemž se mu na hlavu, nebo hruď přilepí brylky a při návštěvě dalšího květu dochází k opylení. Dokonce je experimentálně dokázáno ( Orchideje naší přírody / 1983 ), že u sklenobýlu dochází k samoopylení ( autogamii ).
Kvete od června do srpna. Hlavní doba kvetení je červenec, ale v horských oblastech může dobu ovlivňovat délka zimy a nadmořská výška.
I přes veškerou vzácnost sklenobýl dnes už nepatří mezi vyhynulé rostliny ČR. Zřejmě jím ani nebyl a spíše ojediněle přežíval. Značně ubýval díky kyselým dešťům, který ničil celý lesní ekosystém. Terénní pracovníci se mohli na některých lokalitách po mnoho let natrefit do jeho neurčitého kvetení. Možné je i zatajení některých botaniků, kteří nechtěli, aby ojedinělé a přežívající rostliny skončily třeba v ,,herbářích,, podobně, jako měli nedávnou zkušenost kolegové na už povědomé lokalitě u Brna, která je pravidelně monitorována a kde kvetoucí rostliny zmizely ze dne na den! Ohrožení stále spočívá v chemizaci životního prostředí, zásahy lidské činnosti, na které doplatila většina nechráněných lokalit v minulém století. Dnes je řada míst v prvních zónách pod ochranou národních parků a přírodních rezervací.
Sklenobýl bezlistý je v České republice jednou z nejvzácnějších rostlin a orchidejí vůbec ! Pokud ji někde najdeme, měli bychom si jí vážit a brát jako symbol čistého a zachovalého lesního ekosystému naší Země.
Obr.5 Pestře barevné rostliny z roku 2013. O dva roky později na témže místě sice v hojném počtu, ale skoro všechny bledé a nevýrazné .
Výprava do Západních a Belianských Tater - 2013 / 2015
V Západních Tatrách u Zuberce, kde jsme měli s Filipem Jelínkem první zastávku v deštivých dnech, byla panenská příroda s horskými loukami a bystřinou přímo pod horama. Rostlo všude nepřeberné množství orchidejí a vzácných rostlin. Sklenobýl rostl okolo meandrující bystřiny, podle lokalizace kolegy, ve vlhké smrčině pod strží smíšeného lesa. Našli jsme desítky rostlin v mechorostech, mladé smrčině v jehličí, nebo hojně pod listy devětsilu přímo okolo bystřiny. Podle velkých zkušenosti našeho šéfa Orchidea klubu Jindřicha Šmitáka kvete sklenobýl ve stejnou dobu jako hnilák smrkový. To byl veliký postřeh a po naší zkušenosti jsme zjistili, že nemá jen stejný čas kvetení, ale kvete dokonce na společných místech, což jsme pozorovali všude, kde rostl v mladé smrčině bez zapojeného bylinného patra s mechorosty.....
Sklenobýl rostl společně : kruštík širolistý ( Epipactis helleborine), smrkovník plazivý (Goodyera repens), prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii ) a odkvetená korálice trojklaná ( Corallorhiza trifida ). V podrostu: Zpeřenka jedlová pravá (Abietinella abietina), sleziník (Asplenium), rašeliník (Sphagnum ), hruštice jednostranná ( Othilia secunda ),jednokvítek velekvětý ( Monesa uniflora ), hnilák smrkový ( Monotropa hypopitys), jahodník obecný ( Fragaria vesca ),záraza devětsilová ( Orobanche flava ), šťavel kyselý ( Oxalis acetosella ). V okolí kolem cesty a na podhorských loukách: kruštík oddálený ( Epipactis distans ), kruštík tmavočervený ( epipactis atrorubens ), pětiprska žežulník i horská varieta ( Gymnadenia conopsea, subsp. montana ), vstavač osmahlý letní ( Orchis ustulata subsp. aestivalis ), mečík střechovitý ( Gladiolus imbricatus ) ,oměj šalamounek ( Aconitum plicatum ).atd.
Další byly vápencové Belianské Tatry, kde na strži ve smíšeném lese ( bříza, topol, buk, smrk, jedle, modřín, borovice) rostl v bohatých skupinách roztroušeně na lesních terasách nebo naplavených štěrcích a sedimentech vápencového podkladu společně se smrkovníkem plazivým ( Goodyera repens ).
Obr.6 Sklenobýl společně s hnilákem smrkovým ( Monotropa hypotitys ).
Obr.7 V náplavě štěrků na dolomitových horninách.
Obr.8 Spokojený kamarád Filip Jelínek v záplavě sklenobýlu :-)
Šluknovská pahorkatina, okolí Varnsdorfu a Českolipsko
Podle záznamu v kartotéce F.Procházky může mít nález sklenobýlu ,,u Varnsdorfu,, širší pojem a pochází zřejmě z minulého století. U některých ústních nebo popsaných informací může dojít i k záměně s jinými druhy lesních orchidejí. Jedna taková může být i s korálicí trojklanou (Corallorhiza trifida), která je výrazný kalcifyt, takže je to nepravděpodobné, ale vyloučit to nelze díky nálezům vápencových hornin. Variantou je les na Špičáku, kde už není původní les a ten vylučuji. Potom je na vodu a vlhkost bohatý a více pravděpodobný Kostelní, neboli Městský les mezi Studánkou a Varnsdorfem, kde na hranici lesa je unikátní a významná lokalita vstavače mužského pravého ( Orchis mascula subsp.mascula ) a okolní výskyt prstnatce májového (Dactylorhiza majalis ) i v zabydlených částech Studánky a Dolním Podluží. Nejzajímavější les je pod bývalou starou Studánkou, který vede podél státní hranice k Varnsdorfu s meandrujícím Zlatým potokem. Jsou zde podmáčené smrčiny na humózních kyselých půdách s podložím naplavených sedimentů poslední doby ledové a spraše. Za totalitních dob se v lese u hranice nic závratného nedělo a zůstal mu jakýsi nedotčený charakter s mnoha vzácnými faktory. Zmínit můžu unikátní pískovcová eratika z posledního zalednění, ojedinělé nálezy z paleolitu, různě rozvětvené kanály s blatouchovými olšinami, valy po rýžování zlata a dobývání uhlí. Terénní průzkum po několik let určitě bude důležitý a lokalita by měla být přinejmenším vyhlášena jako přírodní památka, aby nedošlo ke změnám tohoto zajímavého místa svým významem navazující na chráněnou krajinou oblast Žitavské hory ve Velkoněmecké říši.
Na historická místa ve Šluknovské pahorkatině mě upozornil botanik Václav Dvořák. Jednalo se o Valdek, kde jsem dělal poněkolikrát bezúspěšný průzkum a dále o lesy kolem Šluknova nebo Lobendavy, které jsou charakteristické. Zajímavé by bylo projít i historické lokality na Českolipsku v rámci Českého Středohoří, které zmiňuje Karel Nepraš na Radči u Žandova a Okrouhlé u Nového Boru..
.
.
...
